K výzvě ,,Děkujeme, odcházíme“ se vyjádřili již všichni, od jednotlivých zdravotníků a laiků až po nejvlivnější média. Jež až s podivem, jak nicotně byly zmíněny některé naprosto zásadní prvky celé problematiky. Právě tyto aspekty představují samotnou podstatu problémů českého zdravotnictví, avšak jednotlivé strany konfliktu se pochopitelně snažily upřednostnit přednesení informací a argumentů, které více souvisí s jejich aktuálními zájmy a potřebami. Proto ve své práci nezmíním některé z nejvíce rozebíraných témat tohoto fenoménu a raději se zaměřím na příčiny minimálně částečného selhání dialogu mezi oběma stranami konfliktu.
Fungující zdravotnictví je z ekonomického hlediska udržitelné pouze v případě, že je přihlíženo k zákonitostem tržních sil. Na druhou stranu lidské zdraví je pro nás společně se svobodou a vzděláním prioritou. Veřejné mínění bude tedy vždy do určité míry na straně investic veřejných zdrojů do tohoto sektoru.
Částečně kvůli korupci a částečně kvůli vzrůstajícím požadavkům obyvatelstva na vlastní životní úroveň české zdravotnictví již od revoluce z ekonomického hlediska nefungovalo. Politici byli nuceni rok co rok volit pro ně co nejvýhodnější řešení. V praxi to obvykle znamenalo poškodit lékaře.
Ekonomické i právní problémy zdravotnictví bylo pro politiky často nejsnazší řešit tak, že lékařům snížili plat, přidali povinnosti či ubrali práva. Pobouřit řadové obyvatelstvo snížením kvality péče či znepřátelit si do korupce zapletené finanční zdroje by pro každého politika bylo méně výhodné. Naopak lékaři kladli jen zanedbatelný odpor.
Proč? Protože lékaři jsou produkty specifického vzdělávacího systému. Lékařské fakulty ve svých studentech pěstují disciplínu, poslušnost, respekt k autoritám, pracovitost a pocit morální odpovědnosti za své činy.
Takto efektivní šestileté formování studentů je však vykoupeno potlačováním tvořivosti, iniciativy a individualismu. Medici jsou zajatci tradice, limitování již od prvního ročníku rozměry formy, kterou mají vyplnit.
Nevzepřou se systému, dokud nejsou opravdu zoufalí. Nedostát svým povinnostem má v jejich případě mnohem vážnější následky než u jiných občanů. Mohou jen doufat, že se situace časem zlepší. Až do chvíle, kdy přijde další pokus o další drastické úsporné opatření a oni si konečně neuvědomí, že pokud znovu ustoupí, nezbude jim již do budoucna žádný manévrovací prostor, žádná možnost pro vyjednávání. To dle mého názoru vedlo k výzvě typu ,,Děkujeme, odcházíme“.
Všichni se měli zapojit do úsporných opatření a veřejnost nechápala, proč by se to nemělo týkat i lékařů. Myslím, že laikům nebyla dostatečně popsána neudržitelnost současného stavu věcí. Lékařů je nedostatek, jsou přepracování a nedocenění. Unavení lékaři dělají fatální chyby s tragickými následky. Přicházející generace mladých lékařů ovládají jazyky, mají pracovní příležitosti v cizině a minimální vazby na svou vlast.
Během jediného desetiletí se tudíž může české zdravotnictví náhle ocitnout bez lékařů, na jejichž vyprodukování potřebuje minimálně šest let a které není schopen nikdo nahradit (i když někteří laici i řadoví zdravotníci jsou jiného názoru). Je tedy v zájmu celého národa urychleně zajistit lepší podmínky pro lékaře.
Malé vítězství lékařů výzvou ,,Děkujeme, odcházíme“ přinese dle mého názoru jen krátkodobou stabilitu. Sociální systém bude udržitelný jen při vymícení korupce, snížení byrokratizace medicíny a zvýšení investic státu do zdravotnictví. Další možností je příklon k privatizaci po vzoru pravicověji orientovaných států.
Řešením by mohla být i naprostá změna koncepce lékařství. Lékařství nebylo vždy prestižním povoláním. I pedagogové měli jiné postavení ve společnostech, kde vzdělání nebylo dostupné všem. Zavedeme-li zdravotní péči plošněji po vzoru školství a degradujeme lékařství na řadovější povolání, vytvoříme tím stabilnější systém a předejdeme podobnému bouření lékařů?
Možné to je. Proč vylučujeme stomatology ze všeobecného lékařství? Protože nás k tomu nutí pragmatická potřeba při plošném zavedení zubní péče. Opravdu lékař konkrétního zaměření potřebuje všechny vědomosti získané během šesti let studia? Nebo si můžeme dovolit produkovat mnohem větší množství specialistů za mnohem kratší dobu bez snížení kvality péče o pacienty? To ukáže čas.
Sezax's Weblog 