Archive for the ‘Stará škola’ Category

h1

Neznámá část holokastu, Ondřej Neff

Srpen 17, 2011

Genocida, kterou nacisté prováděli na Židech, je dnes v západním světě připomínána jako nejhrůznější memento 20. století. Její zpochybňování je v mnoha státech právem považováno za trestný čin. Tzv.“svobodné“ bádání nad její historicitou (tak, jak nám to na svých „vědeckých“ konferencích občas předvádí Mahmúd Ahmadínedžád) je vnímáno jako obzvlášť nechutná karikatura liberální demokracie.

růžový trojúhelník

růžový trojúhelník

Méně už se připomíná nacistická genocida Rómů (odhady mluví o 220 tisících až 1,5 miliónu obětí), svědků Jehovových (zabito cca 2 500 až 5 000 lidí), zavražděných nemocných osob (200 000 až 250 000 obětí) či usvědčených homosexuálů (viz níže). Počty obětí v těchto sociálních skupinách jsou sice oproti židovským obětem výrazně nižší v absolutních číslech, pokud však jde o procentuální zdecimování zmíněných komunit, jsou dostupná data opravdu alarmující.

Absolutní čísla židovských obětí jsou pochopitelně mnohem vyšší (až 6 miliónů), což je nepochybně jedním z faktorů, proč je genocida Židů v povědomí Západu zapsána mnohem hlouběji .

Dalším důvodem je pak kulturně-hodnotová blízkost židovské komunity a západní civilizace. Což se o Rómech, Svědcích Jehovových a homosexuálech (na které se zaměřuje tento text) říci nedá.

Je pravda, že i Židé byli po celá staletí evropskými elitami ostrakizováni, a tak se může zdát naše spoluúčast na jejich utrpení poněkud překvapivá. Přesto, rozsah nacistických hrůz nakonec přispěl ke ztotožnění se západního povědomí v rámci tzv. židovsko-křestansko-antické identity. Tedy něčemu, co je dnes považováno na společně sdílenou hodnotu, na které západní civilizace staví.

Pokud jde o homosexuály a Rómy, jejich kauza se dnes (narozdíl od Svědků Jehovových) těší jisté přízni moderního západního myšlení. Nabízí se tak otázka, proč není vztah k jejich utrpení z dob nacismu více zřetelný. Příklady této piety jsou totiž spíše ojedinělé a uctívá ji pouze marginální část liberálně-levicových elit: vzpomeňme marné Havlovo a Kocábovo angažmá v kauze rómského tábora v Letech u Písku či odhalení památníku homosexuální genocidě v Berlíně (kde vládne gay-aktivistický starosta Klaus Wowereit).

Fakta o genocidě homosexuálů

Jak tomu vlastně s holocaustem gayů tehdy bylo? Ve dvacátých letech se homosexuálové těšili v Německu větších svobod než ve většině evropských zemí. Už roku 1933 však Hitler prosadil nejen pálení knih týkajících se homosexuality (6. května tohoto roku jich na 20 000 spálili mladí nacisté) a zavádění seznamů homosexuálů, ale i jejich postupné vyvražďování uvnitř NSDAP. Některým gayům (či „homofilům“, jak se jim tehdy říkalo) se podařilo ještě téhož roku uprchnout do zahraničí.

Kriminalizace homosexuality

Kriminalizace homosexuality

Roku 1934 se Hitler rozhodl skoncovat se svým rivalem, vůdcem SA Ernstem Rohmem, který byl homosexuálem (ba co více, svého času se snažil vytvořit z SA svůj jakýsi „homosexuální podnik“). Vůdce totiž původně nad tímto předákem držel ochranou ruku, ačkoliv homofobní kampaň vůči němu mezi nacisty už nějakou dobu sílila. Kancléř se snažil Rohma chránit, neboť se domníval, že zprávy o jeho sexuální orientaci jsou jen štvavými pomluvami Židů a sociálních demokratů (podle některých badatelů se navíc sám Vůdce s homosexuálními sklony potýkal). Obdobně Himmler (šéf SS), který původně Rohma hájil, se rozhodl později s homosexuály jednat nekompromisně. „Musíme vyhubit tyto lidi a vyrvat jejich kořen z našeho národa. Homosexuálové musí být zničeni.“1 Později Himmler založil tzv. “Ústřední říšský úřad pro boj s homosexualitou a interrupcemi“.

V letech 1933 až 1945 bylo uvězněno na 100 000 gayů, z nichž kolem 50 000 bylo zavražděno. Koncentračními tábory však prošlo „jen“ kolem 10 000 z nich, nicméně až 60% těchto vězňů zde bylo zabito. Tak vysoké procento je přisuzováno faktu, že spoluvězni dozorcům v zabíjení ochotně pomáhali (ve srovnání, mezi vězněnými politickými odpůrci se procento zavražděných odhaduje na 41%, mezi Svědky Jehovovými na 35%).

Homofobie byla tedy – z hlediska fatálních důsledků – možná vážnějším faktorem než antisemitismus či rasismus, jimž čelili vězni vzájemnou solidaritou. V porovnání s jinými vězni byli gayové nuceni vykonávat náročnější a nebezpečnější práce. Tato politika byla součástí koncepce zvané „vyhubení prostřednictvím práce“. Homosexuálové se také mnohem častěji stávali objektem pokusů nacistických lékařů. Ti chtěli takto identifikovat gen homosexuality, aby předešli dalšímu výskytu uvedené orientace u árijské rasy. Archívy rovněž zmiňují stovky homosexuálů, kteří byli kvůli své orientaci násilně vykastrováni.

Pokud jde o lesbické ženy, tyto nebyly vystaveny perzekucím v tak velké míře. Jakkoliv byla jejich existence považována za národní a bezpečnostní hrozbu, věřilo se, že se postupně dokáží lépe přizpůsobit a asimilovat v rámci heterosexuálních norem.

Holocaust homofilů nebyl specifikem pouze nacistického Německa. Ze spojeneckých zemí se však dochovalo jen minimum dat. V Itálii, kde byla homosexualita předtím dlouhodobě legální (byla povolena už v 19. století, což bylo na evropské poměry relativně brzy), se Mussolini sice pokusil homosexuály pronásledovat, o systematickou genocidu se však podle všeho nejednalo. Rovněž ve Španělsku byly po nástupu Franca zavedeny tvrdé zákony a homosexuálové byli zavíráni do speciálních vězení pro devianty, a to až do roku 1975.

Sturmabteilung

Sturmabteilung

Obecně vzato se dá říci, že dobové informace z dalších zemí jsou skoupé a někdy si i odporují (například u perónismu, který byl jakousi svéráznou fúzí mezi marxismem a fašismem). Pokud jde o pozdější období, v mnoha pravicově vojenských režimech (zejména v Jižní Americe), které se částečně inspirovaly německým nacismem, byla uplatňována nelítostná anti-homosexuální perzekuce. Např. v post-perónistické Argentině 70. let bylo mezi záhadně mizejícími odpůrci režimu i mnoho gayů. Počty obětí v jednotlivých státech však pravděpodobně nebyly nijak monitorovány (některé dostupné statistiky jsou navíc zkresleny příslušností obětí k několika vyvražďovaným sociálním skupinám najednou). Podobně vypjatá forma homofobie, kterou zavedli nacisté v Německu, nebyla totiž takto explicitně v jiných zemích ideologicky zformulována.

Poválečné období

Homosexuálové, kteří přežili vyhlazovací snahy nacistů, se narozdíl od ostatních postižených sociálních skupin nedočkali žádného odškodnění. Ačkoliv došlo v NDR (a následně i v SRN) k dekriminalizaci homosexuality „už“ koncem 60. let, některé anti-homosexuální zákony zavedené hitlerovským režimem zůstaly formálně platné až do roku 1994! Po válce se nadále využívaly seznamy homosexuálů shromážděné nacisty a někteří postižení nadále zůstali ve vězení. Tzv.“zákony proti sodomii“ zůstaly tedy v SRN v platnosti (byť v méně restriktivní formě) a oficiální omluva přišla ze strany německých úřadů až v roce 2002.

růžový trojúhelník, žlutá hvězda a hákový kříž

růžový trojúhelník, žlutá hvězda a hákový kříž

První systematické bádání nad formami a rozsahem gay holocaustu se objevily na Západě až začátkem 70. let. Tento výzkum však mnohde nenašel politického pochopení. Židovské organizace hleděly na teorie o gayích coby samostatně perzekuované sociální skupině s nevolí. Později nenašel tento trend podporu ani v USA u nastupující Reaganovy administrativy. Navíc, věcné závěry výzkumů byly zkreslovány medializací nového problému zvaného AIDS. Téma legitimizace gay holocaustu se politizovalo a na půdě různých věhlasných institucí se vedly polemiky o definici slova „genocida“. Ellie Wiesel dokonce oponoval slovy: „Zaměřit se na jiné postižené skupiny může v této souvislosti znevážit hrůzu židovského holocaustu.“2 Přesto se během 70. let postupně etabloval pojem „gay holocaustu“ a obhájci tohoto termínu odhalovali a systematizovali výše uvedená data. Přispěl k tomu zejména výzkum pánů Heinze Hegera, Guntera Grau a Richarda Planta3. Oficiálně však dodnes není termín „holocaustu“ a „genocidy“ homosexuálů uznáván všemi, například OSN explicitně definuje genocidu jako jev determinovaný faktory „národními, rasovými, etnickými či náboženskými“. Soudobý diskurs pak poněkud sklouzává do polemik o politické korektnosti, o definicích zmiňované genocidy, o deklaracích, formulacích, slovních půtkách. Což může leckomu připomínat jalové debaty o tom, zda homosexualita je či není nemoc. Jako by tento faktor snižoval hodnotu boje proti homofobii či samu důstojnost homosexuálů.

Faktem tedy zůstává, že otázky odškodnění a další konkrétní nápravné kroky toho, co se stalo (ať už se světové společenství shodne na jednotné definici či nikoliv) zůstávají dodnes problematickou a systémově nedořešenou otázkou.

1Plant, Richard. The Pink Triangle: The Nazi War Against Homosexuals. New York, Henry Holt and Company, 1986, strana 99.
2Více v William J. Spurlin, Lost Intimacies: Rethinking Homosexuality under National Socialism (New York: Peter Lang Publishing, 2009)
3Více v Heinz Heger, The Men With the Pink Triangle (Hamburg: Melin-Verlag, 1980)

Tombi21.blog.cz

Reklamy
h1

Řekni kde ty kytky jsou : Marlene Dietrichová

Srpen 22, 2010

Marlene Dietrich poté, co rázně odmítla nabídku nacistů vrátit se do Německa, byla první ze slavných, kdo přispěchal na válečnou frontu. Bavila vojáky v první linii, pracovala jako tlumočnice i ve vojensky nezajištěných oblastech a právě jako tlumočnice se jednou znovu navrátila do Čech ( Kdysi pobývala v v Ústí nad Labem v městské části Střekov ).

Marlene se jako jediná umělkyně vědomě stala součástí válečné stragie spočícající ve systematickém podkopávání nepřátelské morálky pomocí přezpívání písní jako Lily Marleen, jež byla oblíbená na obou stranách válečného konfliktu. Vysílání těchto písní mělo povzbudit jednotyk Spojenců a demoralizovat Němce, kterým byl připomenut předválečný čas, kdy Berlín byl centrem multikultury a tolerance a kdy Marlene byla považována za bohyni Německa, nikoli za prašivou bisexuální židovku.

Ani po vítězství nebyla Marlene schopna svým bývalým soukmenovcům odpustit a trpěla zoufalstvím z utrpení žlutých hvězd a růžových trojúhelníků za druhé světové války. Proto se účastnila řady projektů skrze které se seznámila i s hudebním skladatelem Peter Seeger, který složil protiválečnou píseň Řekni kde ty kytky jsou ( Sag mir wo die blumen sind ). Marlene se stala její první a zdaleka nejslavnější interpretkou.

Většina Čechů zná českou verzi, která se objevila i v muzikálu Rebelové. Z tohoto důvodu přikládám pod video i český text této písně, oblíbený i během komunistické totality.

Vodpod videos no longer available.

Řekni, kde ty kytky jsou Tisk E-mail
 
1. Řekni, kde ty kytky jsou, co se s nima mohlo stát,

   řekni, kde ty kytky jsou, kde mohou být,

   dívky je tu během dne otrhaly do jedné,

   kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?

2. Řekni, kde ty dívky jsou, co se s nima mohlo stát,

   řekni, kde ty dívky jsou, kde mohou být,

   muži si je vyhlédli, s sebou domů odvedli,

   kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?

3. Řekni, kde ti muži jsou, co se s nima mohlo stát,

   řekni, kde ti muži jsou, kde mohou být,

   muži v plné polní jdou, do války je zase zvou,

   kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?

4. A kde jsou ti vojáci, co se s nima mohlo stát,

   a kde jsou ti vojáci, kde mohou být,

   řady hrobů v zákrytu, meluzína kvílí tu,

   kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?

5.=1.
 
 
 
 
 
 
 

 

h1

Amanda Lear – Blood and Honey ( Krev a Med)

Květen 22, 2010
Krásná modelka, skvělá zpěvačka a múza malíře Salvadora Dali. Následovatelka Marlen Dietrichové, bohyně Evropy a skandál minulé generace. To vše byla, je a navždy bude Amanda Lear.
Vodpod videos no longer available. 
 

 

h1

Někdo to rád horké – Marylin Monroe

Květen 22, 2010
Vodpod videos no longer available.

 

Vodpod videos no longer available.
h1

Madonna : Vogue

Květen 22, 2010
[http://www.youtube.com/watch?v=GuJQSAiODqI&ob=av2n]
Bible módního průmysluVogue je módní časopis, který začal vycházet ve Spojených státech již v devatenáctém století. Skrze globalizační proces zásadně ovlivnil vývoj lidstva v dvácátém století. Ani ten největší nepřítel módního průmyslu nemůže popřít, že to byli a jsou editoři časopisu Vogue, kteří svými kroky nepřímo ničili a budovali jednotlivé sféry světového trhu. Změna v postojích zaměstnanců, sponzorů a stoupenců časopisu k děstké práci, otroctví, ekologii nebo cenzuře dokáže během týdne po ekonomické stránce zruinovat průměrný stát.
Není proto divu, že i autoritativní režimy jsou nuceny pod tlakem tržních sil editorům Vogue čím dál více ustupovat. Například Čína, která byla schopna dotlačit ke kompromisům i nesmlouvavého internetového velikána Google, umožnila časopisu vycházet ve víceméně necenzurované podobě. To vedlo během pár let explozivnímu rozmachu plastické chirurgie, textilního průmyslu a fitness center v rámci čínských metropolí.
Časopis Vogue lze v mnoha ohledech přirovnat k Bibli či Koránu. Nesmíš jíst vepřové, je to napsané v Koránu. Nesmíš nosit kašmír, je to napsané ve Vogue. Náboženství je dogma, móda je dogma. Tohle dogma z Nového zákona nahradí tamto dogma ze Starého zákona. Tenhle módní trend z letního čísla nahradí tamten módní trend ze zimního čísla.  A zápal stoupenců Vogue lze přirovnat k zápalu náboženských fundamentalistů, stejně jako jejich vliv na naši společnost.
obraz exotické modelky, navždy vrytý do povědomí lidstvaČasopis Vogue zásadně napomohl boji za lidská práva. Vize vísílaná do světa časopisem formuje vřejné mínění ve vyspělých i rozvojivých zemích již přes sto let. Vše začalo emancipací žen. Radikální feministky bývaly zapřísáhlé odpůrkyně pornografie, kosmetiky i módního průmyslu, protože věřily, že ženy ponižuje a vnucuje je jim submisivní role. Byl to právě Vogue a s ním spřízněná média, která začala ženskou krásu a smyslnost prezentovat jako SÍLU, nikoli slabost. Dnešní emancipační prostředky jako seriál ,,Sexve městě“ byly noční můrou předpotopních feministek, což ukazuje, jak radikálně změnil Vogue přednesením své vlastní vize naše vnímání žen.
Podobné trendy přišly po éře květinových dětí i v oblasti boje proti rasismu a homofobii. Vogue přišel s obrazem sofistikovaných Afroameričanů a konformních Asiatů a likvidoval tak stereotypní představu ,,chudých negrů“ a ,,výstředních rákosníků“. Bylo to právě proslavení exotických modelů a modelek, které umožnilo změnit veřejné mínění a učinit tak sen o nebílém prezidentovi Spojených států realizovatelný.
Boj za přirozená práva homosexuálů se pak odvíjel od sexuální orientace špičkových návrhářů a davem nejmilovanějších modelů. Zásadní význam pak měl šokující průzkům konzervativců, který odhalil, jak zásádní nákupní silou jsou američtí gayové. Proces byl dále urychlen jednou z nesčetných sériových vražd amerických homosexuálů, jejíž obětí se stal návrhář Gianni Verasace.
Vogue za celou dobu své existenci nepoznal pravého konkurenta. Obecně lze říci že mu konkurují všechny levnější plátky cílené na ženské čtenáře, ale v oblasti prezentace aktuálních trendů a hodnocení životních stylů má monopol. Vogue určuje, který nápad je dostatečně neotřelý a umírněný naráz. Nápad, který nesplňuje tato dvě zdánlivě protichůdná kritéria, je nemilosrdně pohřben.
Tento jev je skvěle popsán v bestselleru ,,Ďábel nosí Pradu“, který je plný vtipných kousavých narážek stejně jako hlubokomyslných mouder. Postava Miranda Priestly byla vytvořena dle předlohy a tou předlohou je editorka Anna Wintour. Anna Wintour ztělesňúje dřinu a sílu skrývající se za nevinně vyhlížejícím časopisem Vogue, v knize nazývaným ,,Runway“.
Kniha byla výtečně zfilmována, jedná se o jednu z nehlepších komedií naší doby. Zneužívání podřizených je nadčasové téma stejně jako honba za úspěchem a morální cena za ,,ostré lokty“. Nepopírám, že film je atraktivní spíše pro dívky. Já sám jej mám rád pouze proto, že MILUJI Meryl Streep. Přísahám, že kdyby někdo natočil film o tom, jak Meryl Streepová dvě hodiny plive na zem, tak budu hltat každou vteřinu. Žádný katolík nemiluje papeže tak moc jako já Meryl Streep!
Každopádně ve filmu je spousta dobrých argumentů příznivců i odpůrců samotné podstaty módního průmyslu. Je nepochybné, že marnivost nás nutí toužit po věcech, které jsou čistě z pragmatického hlediska zbytečné.  Autorka knihy se snaží ukázat, jak drastické množství energie a času je vyplýtváno na přízemnost. Tyto negativní postoje jsou prezentovány skrze skeptickou intelektuálku Andreu, která je hlavní postavou a obrazem samotné Lauren Weisberger.
Dílo však také poukazuje na fakt, že estetické cítění je přirozená nepotlačitelná potřeba, kterou je nutné naplnit. Za vše poslouží dvě výstižné citace z filmu:
,,Ach, já zapomněla. Ty si myslíš, že se tě móda netýká. Ty si vezmeš tenhle modrý svetr, abys dala světu najevo, že se bereš příliš vážně na to, aby ses starala o to, co máš na sobě. Ale už nevíš, že tenhle svetr není ,,jen modrý“, blankytný nebo tyrkysový. Je azurový. A taky nevíš, že v roce 2002 Oscar de la Renta udělal celou azurovou kolekci. Pak přišel Laurent s azurovými vojenskými bundami a pak se azurová objevila v osmi dalších kolekcích. A tak ta barva prosákla až do masové výroby, takže si někdo jako ty mohl vylovit azurový svetr v nějaké laciné, ubohé výprodeji. Každopádně tato modrá barva reprezentuje miliony dolarů a nesčetně pracovních míst a je celkem komické, jak se domníváš, že jsi učinila volbu, která tě vyčleňuje z módního průmyslu, protože ve skutečnosti nosíš svetr, který ti vybrali lidé v této místnosti.“
 
h1

EDITH PIAF – Non, je ne regrette rien

Říjen 20, 2009

Rád bych věřil, že tohoto velikána zná také každý, ale pochybuji.

Tato žena statečně bojovala proti nacistům za okupace Francie. Marlene Dietrich byla možná její milenka, určitě její družička na svatbě. Její nejlepší kamarád byl pasák ( zajímavé že všichni velcí umělci plivou na ,,tradiční hodnoty“ ).

I tak ji ale většina Čechů zná asi jen díky reklamě na Siestu…( nebo to byla Delisa? )

Každopádně titul této písně znamená: ,,Ničeho nelituji“

Vodpod videos no longer available.

more about „EDITH PIAF – Non, je ne regrette rien„, posted with vodpod

 

h1

Marlene Dietrich: Klasika

Říjen 5, 2009

Jedna z vrcholných rolí Marlen coby německé společnice amerického soudce v kultovním velkofilmu ,,Norimberské procesy“.

Film neskutečně objektivně líčí vzestup a pád německého národa, téma kolektivní viny a pro nás coby tehdejším Němcům velmi podobné lidi je zdrojem nesmírného ponaučení.

Úrývek z tohoto filmu se nachází hned na začátku klipu, zbytek je původní verze slavné německé válečné písně ,,Lily Marleen “ v podání Dietrichové doprovázená obrázky této krásky.

Vodpod videos no longer available.

Na závěr přikládám další odkaz na youtube, který doporučuji shlédnout, protože jsou zde například záběry z fronty a Marlen jako pilotky: http://www.youtube.com/watch?v=vCmMc0ZoLbQ