Archive for the ‘Básně cholerika’ Category

h1

Pro mou krásku

Říjen 29, 2008

Pro mou krásku

( 2008, 18 let )

Čachtická paní pije krev,

Turci pějí pohanský zpěv,

však není ve mne špetky strachu,

neb tu sedí, milý brachu,

bytost přímo kouzelná,

klidná, tichá, spanilá.

V porovnání s kráskou mou,

roztomilou, nádhernou,

čachtická paní nádherná,

co na plátně září,

je jak čůza pobledlá,

co ošklivě se tváří.

Střípky ledu v srdci mám,

když hodiny ji nevídám.

Její vlasy a barva očí,

z toho se mi hlava točí,

až mi z toho v uších hučí,

až mi z toho srdce skučí.

Skučí jako štěně,

co topí se v pěně,

pláče jako dítě

ztracené ve světě.

Reklamy
h1

Žalozpěv za panenku

Červenec 31, 2008
 

 

 

Žalozpěv za panenku

( 2008, 18 let )

 

Jedna dívka spanilá

se v opuštěných zahradách

nad studánkou sklánivá,

tiše, sama, v modlitbách.

Tiše přede prosbu svou

úpěnlivou, jedinou.

Oči její jak oblázky

tak smutně modré jsou,

že i čekanky u studánky

v modré barvě poblednou.

Chladná ranní rosa,

jež slzami země je,

mrazí dívku, jak je bosa,

a bez špetky naděje.

Hříva vlasů vlnitých,

hnědých jako oříšky,

se ve váncích mrazivých

vznáší zvolna do výšky.

Plačíc prosí studánku,

by vrátila jí maminku.

Matka ztracena v myšlenkách

a utopena v představách,

zapomněla dceru svou,

milovanou, jedinou.

Pletouc věnec z čekanek

zapomněla dítě své,

a ze všech možných studánek,

právě u té prokleté.

Běží holčička,

běží nazpátek,

běží maminečka

pro nejmilejší z holátek.

A u té tůně v čekankách,

chladnou rosou pokrytá,

leží v malých šatičkách

Panenka v slzách zalitá.

Jako marcipán sladká Panenka,

zkrátka hračka bez duše,

její neživá dcerunka

čeká až jí pomůže.

 

Tak vezme holčička Panenku svou,

roztomilou, jedinou.

 

 

 

 

h1

Odepřená víla

Červenec 27, 2008

Odepřená víla

 

 2005, Škrabák, 15 let

 
 

 

Odepřená víla

 

 2005, Škrabák, 15 let

 

Někteří věřili ve skřítky,

někteří zase v andílky.

Někteří se před čertem schovávali

a jiní na Ježíška věřívali.

Já věřil jsem na bytosti něžnější,

co malé děti konejší.

Bylo jich ale více druhů

jako na duze barevných pruhů.

Sirény zpívající v hlubinách moří,

fúrie, jejichž vlasy věčně hoří,

dryády spící v korunách stromů,

valkýry tančící na zvuk hromů.

Věřil jsem, že každé dítě bez výjimky,

má ve skutečnosti dvě maminky.

Jedna smrtelná, co chová ho každý den,

druhá, co navštěvuje jeho sen.

Ta druhá je vílou s kouzelnými schopnostmi,

co uchrání ho před všemi špatnostmi.

 

Pak jsem byl ale starší,

věci byly složitější.

Dozvěděl jsem se, že jsou sirotci,

kteří propláčí celé noci.

V dálných zemích za mořem,

jsou děti, které umírají hladem.

Kde jsou víly všech těch dětí,

co bez přestání trpí?

Víra ve víly bledla

a pravda ji nakonec smetla.

Každý sen pod váhou pravdy zkamení,

každý nakonec slzu uroní.

A nesmrtelné bytosti usínají,

když slzy oheň víry uhasínají.

Přestal jsem věřit v ty kouzelné bytosti,

v ty šlechetné mocnosti.

Dryády usnuly nastálo.

Oheň fúrií hořel pramálo.

Sirény umlkly steskem.

Valkýry odletěly s bleskem.

Však jedna stále žila,

nadále se v mé víře slunila.

Oheň víry v mém srdci stále byl

a každý můj sen zaplnil.

O dívkách se prý povídá,

že každá ve snech vídá

prince na krásném bílém oři,

v jehož očích plamen hoří.

O přáních dívek nic nevím,

ale nyní vám povím,

co je můj tajný sen,

který trápí mne každý den,

který mé srdce škrtí,

který mou vůli drtí.

 

Dříve byla to víla,

dnes je to síla.

Síla, co žene mne vpřed,

naděje sladká jako med.

Ona je mou vysněnou,

ona je tou žádanou.

Když slyším něžný smích,vzpomenu si na ni,

když vidím rusovlásku, otočím se za ní.

Ona je bohyní mezi lůzou,

to ona je mojí múzou.

Ona vládne hněvem a nevinností,

v ní se snoubí nemravnost s cudností.

Srdce z ledu a uvnitř plamen,

ona je nejkrutější z panen.

Kůže bílá jako sníh z oblaků,

vlasy jak stuhy z červánků,

oči jako hlubina lesní tůně,

od ní se line tajemná vůně.

Chůze kočky a pohled zmije

mé srdce smutkem vyje,

Neboť není této dívky na světě,

ani na žádné jiné planetě.

Jsou dívky milé,

jsou holky smělé,

jsou ženy šílené,

jsou paní smutné,

ale není mé vysněné,

není té chtěné.

Je spousta černovlasých tanečnic,

je dost světlovlasých bojovnic.

Jsou však vzácné rusovlásky,

které v lese sbírají oblázky,

nejsou již ty něžné a šílené,

ty chytré a divoce pohledné.

Básnící chválí oči jak safíry,

já však nesdílím jejich manýry.

Jí sluší oči  plamenné,

divoké a smaragdově zelené.

Kde najdu mou vysněnou?

Kde hledat mám tu prokletou?

 

Nevím, ale hledám dál!