Mýtus zvaný konzervatismus

Mýtus zvaný konzervatismus

S pojmem konzervatismus se poprvé setkáváme v 19.století, ale již od neolitické revoluce můžeme sledovat v každém okamžiku historie každého národa střet minimálně dvou ideologických proudů. Stoupenci jednoho proudu vždy usilují o změnu, stoupenci druhého proudu se jí snaží zabránit.

Konzervatismus spočívá ve snaze zachovat status quo, zabránit změně. V určitém smyslu tedy byli konzervativci čeští pohané Drahomíra a její syn Boleslav hájící české tradice před náboženskými novinkami cizáků. Naopak svatý Václav a jeho babička Ludmila byli pokrokoví revolucionáři, kteří se snažili české tradice zničit ve prospěch své nové náboženské ideologie.

Ochránci lidských práv ve Francii jsou také konzervativci, zatímco muslimští přistěhovalci jsou reformátoři. Bojovníci za lidská práva hájí francouzské tradice staré dvě stě let a chtějí udržet status quo, náboženští fundamentalisté chtějí změnu ( viz. islamizace Evropy ).

Vidíme tedy, že samotná podstata konzervativce vůbec nesouvisí s morálními hodnotami, ale POUZE s pozicí jedince ve chvíli nastávající změny. Konzervativec bude vždy ve změně vidět úpadek, revolucionář pokrok. Proto je naprostý nesmysl sousloví ,,konzervativní revoluce“, které tak rádi užívají pseudokonzervativci na wordpressu.

Edmund Burke věřil, že přílišná touha po změně vedla ke krveprolití při francouzské revoluci. Naopak. Právě násilné bránění se nevyhnutelné změně vedlo ke krveprolití. Šlechta i církev již staletí viděly, že je třetí stav neuživí. Katoličtí kněží dávno pochopili, že jejich postoje už nikdy nebudou pro Evropu dogmata. Králové už po generace věděli, že dogma, ,král z Boží vůle“ už dávno není dogma a že musí potřebám lidu ustupovat.

Bylo nevyhnutelné, že katolicismus a absolutní monarchie musí padnout, stejně jako je dnes nevyhnutelné, že rovnocenné ženy a homosexuálové budou časem zrovnoprávněni. Změny vyplývající z kombinace přírodovědného pokroku a lidské přirozenosti jsou nevyhnutelné.

Francouzští katolíci a monarchové byli vlastně předpotopní formou konzervativců. Nevyhnutelná změna probíhala po celé Evropě, ale ve Francii nejrychleji a proto právě ve Francii museli používat čím dál krvavější a zoufalejší prostředky k zpomalení nechtěné změny.

Tito despotové, nazývejme je protokonzervativci, zneužívali své moci k čím dám brutálnějšímu potlačování čím dál silnější opozice ( protoliberálů ) a z Francie tak vytvořili časovanou bombu, jejíž výbuch v podobě Velké francouzské revoluce byl pak nevyhnutelný.

Kdyby byli francouzští protokonzervativci ochotní rozumně ustupovat jako ti angličtí, pak by nikdy nedošlo k masakrům následujícím po revoluci. Kvůli jejich tvrdohlavosti a zaslepenosti přišel na dlouhou dobu chaos a násilí a trvalo pochopitelně velmi dlouho, než se podařilo nastolit řád.

Samotná myšlenka při zavedení pojmu konzervatismus tedy byla chybná. Od té doby chápeme konzervatismus jako směr, který po celém světě zastávají lidé vyznávající hodnoty, které oni považují za tradiční.

Naprostá většina lidí, kteří se identifikují jako konzervativci, vůbec konzervativci nejsou. Existují výjimky jako Karel Schwarzenberg nebo Margaret Thatcherová, ale naprostá většina lidí používá pojem konzervativní pro zaštítění svých předsudků.Tito pseudokonzervativci jsou ve skutečnosti šovinisté, neonacionalisté a klerofašisté .

Dnešní pseudokonzervativci rádi používají laciné líbivé výrazy, asi nejúčinnější je slovo tradice. Slabinou konzervatismu je argumentace. Konzervativec nejprve přijme určitou představu a teprve poté se jí snaží obhájit. Daný systém hodnot obvykle vyznávají pouze proto, že jim osobně vyhovuje, nikoli proto, že by se objektivní kritikou dobrali k závěru, že je nejlepší pro společnost jako celek. A právě proto musí čím dál více a více šahat po slově tradice.

Pokud je něco tradiční, znamená to POUZE to, že je to tu dlouho. Není to dobré ani špatné, je to jen staré. Tradičnost NENÍ míra kvality, pouze stáří. S ,,logikou“ pseudokonzervativců bychom museli rakovinu považovat za úžasnou, protože je starší než lidstvo.

Navíc pseudokonzervativci mají téměř bez výjimky tendenci své ideály považovat za nadčasovou samozřejmost, takže slovo tradice používají naprosto nevhodně.

Například homosexualita se vykytuje běžně napříč živočišnou říší –od nejdrobnějších členovců po ty největší mořské savce.  Homosexualita není stará jako lidstvo samo. Je mnohem starší než lidstvo. Naopak homofobní monoteistická náboženství abrahámského původu jsou z hlediska historie lidstva jen módní trend. Trend který vyšel hodně rychle z módy.

Antický Řím a Řecko byly dost možná dvě největší civilizace v historii lidstva, ale určitě dvě civilizace na jejichž učení stojí naše evropská kultura. Tyto dva národy respektovali právo na různé formy sexuálního vyžití až do úpadku obou říší v podobě příchodu dekadentního judaismu a křesťanství. Největší muži starověku byli běžně bisexuální. To platí pro ty největší vojevůdce jako Alexander Veliký a Gaius Julius Caesar i filozofy a bohy jako Zeus.

Ve skutečnosti jsou to tedy bojovníci za lidská práva, kteří hájí tradiční hodnoty, protože jejich hodnoty jsou mnohem staršího původu a dokázaly přečkat dokonce i krvavou dvoutisíciletou tyranii tmářského náboženského fundamentalismu.

Pseudokonzervativci rádi dělají rovnítko mezi pojmy zavedený a osvědčený. Pokud je něco zavedeného a jim to vyhovuje, pak je to osvědčené a tradiční. Pokud něco celá staletí selhává a je to udržováno jen historickou setrvačností ( viz. fenomén přežitky ) a zoufalým náboženským despotismem, pseudokonzervativci budou vinit vše ostatní.

Polovina ,,tradičních“ monogamních manželských svazků se u nás rozpadne. Podle pseudokonzervativců je to pochopitelně způsobeno úpadkem naší společnosti, nikoli nedostatky svazku jako takového. Selhání manželství není chyba pojetí manželství, ale boje za ženská práva. Zneužívání dětí není důkazem nepřirozenosti celibátu, takže bude církev mladým aspirantům na teologii pouštět gay porno, aby zjistila, jestli náhodou nejsou homosexuální.

Je samozřejmě potěšující, že vítězství nás liberálů  (ač se většina liberálů jako liberálové neidentifikují) je nevyhnutelné. Dnes už jsou hodnoty ekonomického, politického a sociálního liberalismu takovou samozřejmostí, že je přirozeně přebírá i ten nejzpožděnější jedinec. Dobrým příkladem je Čína, kde liberálové nikdy nezískali politickou moc v klasickém slova smyslu. I přesto tato KOMUNISTICKÁ země uznává tržní síly, i přesto tato DIKTATURA uznává lidská práva více než tucty ,,svobodnějších“ režimů, i přesto tato DOOPRAVDY KONZERVATIVNÍ velmoc chápe podstatu odloučení státu a náboženských institucí.

My liberálové musíme časem zákonitě vyhrát, protože pouze naše ideologie počítá se všemi aktuálně známými aspekty přírodovědného poznání a lidské přirozenosti. Pouze naše ideologie tedy zatím dokáže budovat relativně stabilní státní celky.

Pravda vítězí, protože je samozřejmostí. Tvrzení, že se český muslim musí modlit ve 2.42 je lež. Tvrzení, že katolík nesmí v neděli zapít sušenku vínem je lež. Na udržení lží je třeba vynakládat prostředky. Pseudokonzervativci už tyto prostředky nemají a nikdy je už mít nebudou. Dříve měli inkvizici, monopol na vzdělání a přímou moc nad vládami. Ale už nemají.

My liberálové nebojujeme proto, abychom zvítězili. Bojujeme, abychom zvítězili co nejdříve, protože každé zpoždění vinou pseudokonzervativců odsuzuje další generaci nevinných žen a dalších lidí k utrpení a bezpráví.

Nepopírám, že jsem přecitlivělý vztahovačný člověk a že mám z českého wordpressu často deprese. Když je někdo sobecký a krutý, tak to nutně neznamená, že nechápu způsob, jakým uvažuje. Často se zde však setkávám s postoji, které mi opravdu připadají tak neskonale v rozporu s osobním zájem autora či autorů, že mi až běhá mráz po zádech.

Na závěr bych tedy citoval mého nejlepšího kamaráda Petra, který oplývá takzvaným selským rozumem a lidovou moudrostí:

,,Ale prosimtě,ostatní nemůžeš řešit, lidi jsou matláci, musíš mezi hledat ty světlý výjimky…“