Posts Tagged ‘lidská práva’

h1

Neznámá část holokastu, Ondřej Neff

Srpen 17, 2011

Genocida, kterou nacisté prováděli na Židech, je dnes v západním světě připomínána jako nejhrůznější memento 20. století. Její zpochybňování je v mnoha státech právem považováno za trestný čin. Tzv.“svobodné“ bádání nad její historicitou (tak, jak nám to na svých „vědeckých“ konferencích občas předvádí Mahmúd Ahmadínedžád) je vnímáno jako obzvlášť nechutná karikatura liberální demokracie.

růžový trojúhelník

růžový trojúhelník

Méně už se připomíná nacistická genocida Rómů (odhady mluví o 220 tisících až 1,5 miliónu obětí), svědků Jehovových (zabito cca 2 500 až 5 000 lidí), zavražděných nemocných osob (200 000 až 250 000 obětí) či usvědčených homosexuálů (viz níže). Počty obětí v těchto sociálních skupinách jsou sice oproti židovským obětem výrazně nižší v absolutních číslech, pokud však jde o procentuální zdecimování zmíněných komunit, jsou dostupná data opravdu alarmující.

Absolutní čísla židovských obětí jsou pochopitelně mnohem vyšší (až 6 miliónů), což je nepochybně jedním z faktorů, proč je genocida Židů v povědomí Západu zapsána mnohem hlouběji .

Dalším důvodem je pak kulturně-hodnotová blízkost židovské komunity a západní civilizace. Což se o Rómech, Svědcích Jehovových a homosexuálech (na které se zaměřuje tento text) říci nedá.

Je pravda, že i Židé byli po celá staletí evropskými elitami ostrakizováni, a tak se může zdát naše spoluúčast na jejich utrpení poněkud překvapivá. Přesto, rozsah nacistických hrůz nakonec přispěl ke ztotožnění se západního povědomí v rámci tzv. židovsko-křestansko-antické identity. Tedy něčemu, co je dnes považováno na společně sdílenou hodnotu, na které západní civilizace staví.

Pokud jde o homosexuály a Rómy, jejich kauza se dnes (narozdíl od Svědků Jehovových) těší jisté přízni moderního západního myšlení. Nabízí se tak otázka, proč není vztah k jejich utrpení z dob nacismu více zřetelný. Příklady této piety jsou totiž spíše ojedinělé a uctívá ji pouze marginální část liberálně-levicových elit: vzpomeňme marné Havlovo a Kocábovo angažmá v kauze rómského tábora v Letech u Písku či odhalení památníku homosexuální genocidě v Berlíně (kde vládne gay-aktivistický starosta Klaus Wowereit).

Fakta o genocidě homosexuálů

Jak tomu vlastně s holocaustem gayů tehdy bylo? Ve dvacátých letech se homosexuálové těšili v Německu větších svobod než ve většině evropských zemí. Už roku 1933 však Hitler prosadil nejen pálení knih týkajících se homosexuality (6. května tohoto roku jich na 20 000 spálili mladí nacisté) a zavádění seznamů homosexuálů, ale i jejich postupné vyvražďování uvnitř NSDAP. Některým gayům (či „homofilům“, jak se jim tehdy říkalo) se podařilo ještě téhož roku uprchnout do zahraničí.

Kriminalizace homosexuality

Kriminalizace homosexuality

Roku 1934 se Hitler rozhodl skoncovat se svým rivalem, vůdcem SA Ernstem Rohmem, který byl homosexuálem (ba co více, svého času se snažil vytvořit z SA svůj jakýsi „homosexuální podnik“). Vůdce totiž původně nad tímto předákem držel ochranou ruku, ačkoliv homofobní kampaň vůči němu mezi nacisty už nějakou dobu sílila. Kancléř se snažil Rohma chránit, neboť se domníval, že zprávy o jeho sexuální orientaci jsou jen štvavými pomluvami Židů a sociálních demokratů (podle některých badatelů se navíc sám Vůdce s homosexuálními sklony potýkal). Obdobně Himmler (šéf SS), který původně Rohma hájil, se rozhodl později s homosexuály jednat nekompromisně. „Musíme vyhubit tyto lidi a vyrvat jejich kořen z našeho národa. Homosexuálové musí být zničeni.“1 Později Himmler založil tzv. “Ústřední říšský úřad pro boj s homosexualitou a interrupcemi“.

V letech 1933 až 1945 bylo uvězněno na 100 000 gayů, z nichž kolem 50 000 bylo zavražděno. Koncentračními tábory však prošlo „jen“ kolem 10 000 z nich, nicméně až 60% těchto vězňů zde bylo zabito. Tak vysoké procento je přisuzováno faktu, že spoluvězni dozorcům v zabíjení ochotně pomáhali (ve srovnání, mezi vězněnými politickými odpůrci se procento zavražděných odhaduje na 41%, mezi Svědky Jehovovými na 35%).

Homofobie byla tedy – z hlediska fatálních důsledků – možná vážnějším faktorem než antisemitismus či rasismus, jimž čelili vězni vzájemnou solidaritou. V porovnání s jinými vězni byli gayové nuceni vykonávat náročnější a nebezpečnější práce. Tato politika byla součástí koncepce zvané „vyhubení prostřednictvím práce“. Homosexuálové se také mnohem častěji stávali objektem pokusů nacistických lékařů. Ti chtěli takto identifikovat gen homosexuality, aby předešli dalšímu výskytu uvedené orientace u árijské rasy. Archívy rovněž zmiňují stovky homosexuálů, kteří byli kvůli své orientaci násilně vykastrováni.

Pokud jde o lesbické ženy, tyto nebyly vystaveny perzekucím v tak velké míře. Jakkoliv byla jejich existence považována za národní a bezpečnostní hrozbu, věřilo se, že se postupně dokáží lépe přizpůsobit a asimilovat v rámci heterosexuálních norem.

Holocaust homofilů nebyl specifikem pouze nacistického Německa. Ze spojeneckých zemí se však dochovalo jen minimum dat. V Itálii, kde byla homosexualita předtím dlouhodobě legální (byla povolena už v 19. století, což bylo na evropské poměry relativně brzy), se Mussolini sice pokusil homosexuály pronásledovat, o systematickou genocidu se však podle všeho nejednalo. Rovněž ve Španělsku byly po nástupu Franca zavedeny tvrdé zákony a homosexuálové byli zavíráni do speciálních vězení pro devianty, a to až do roku 1975.

Sturmabteilung

Sturmabteilung

Obecně vzato se dá říci, že dobové informace z dalších zemí jsou skoupé a někdy si i odporují (například u perónismu, který byl jakousi svéráznou fúzí mezi marxismem a fašismem). Pokud jde o pozdější období, v mnoha pravicově vojenských režimech (zejména v Jižní Americe), které se částečně inspirovaly německým nacismem, byla uplatňována nelítostná anti-homosexuální perzekuce. Např. v post-perónistické Argentině 70. let bylo mezi záhadně mizejícími odpůrci režimu i mnoho gayů. Počty obětí v jednotlivých státech však pravděpodobně nebyly nijak monitorovány (některé dostupné statistiky jsou navíc zkresleny příslušností obětí k několika vyvražďovaným sociálním skupinám najednou). Podobně vypjatá forma homofobie, kterou zavedli nacisté v Německu, nebyla totiž takto explicitně v jiných zemích ideologicky zformulována.

Poválečné období

Homosexuálové, kteří přežili vyhlazovací snahy nacistů, se narozdíl od ostatních postižených sociálních skupin nedočkali žádného odškodnění. Ačkoliv došlo v NDR (a následně i v SRN) k dekriminalizaci homosexuality „už“ koncem 60. let, některé anti-homosexuální zákony zavedené hitlerovským režimem zůstaly formálně platné až do roku 1994! Po válce se nadále využívaly seznamy homosexuálů shromážděné nacisty a někteří postižení nadále zůstali ve vězení. Tzv.“zákony proti sodomii“ zůstaly tedy v SRN v platnosti (byť v méně restriktivní formě) a oficiální omluva přišla ze strany německých úřadů až v roce 2002.

růžový trojúhelník, žlutá hvězda a hákový kříž

růžový trojúhelník, žlutá hvězda a hákový kříž

První systematické bádání nad formami a rozsahem gay holocaustu se objevily na Západě až začátkem 70. let. Tento výzkum však mnohde nenašel politického pochopení. Židovské organizace hleděly na teorie o gayích coby samostatně perzekuované sociální skupině s nevolí. Později nenašel tento trend podporu ani v USA u nastupující Reaganovy administrativy. Navíc, věcné závěry výzkumů byly zkreslovány medializací nového problému zvaného AIDS. Téma legitimizace gay holocaustu se politizovalo a na půdě různých věhlasných institucí se vedly polemiky o definici slova „genocida“. Ellie Wiesel dokonce oponoval slovy: „Zaměřit se na jiné postižené skupiny může v této souvislosti znevážit hrůzu židovského holocaustu.“2 Přesto se během 70. let postupně etabloval pojem „gay holocaustu“ a obhájci tohoto termínu odhalovali a systematizovali výše uvedená data. Přispěl k tomu zejména výzkum pánů Heinze Hegera, Guntera Grau a Richarda Planta3. Oficiálně však dodnes není termín „holocaustu“ a „genocidy“ homosexuálů uznáván všemi, například OSN explicitně definuje genocidu jako jev determinovaný faktory „národními, rasovými, etnickými či náboženskými“. Soudobý diskurs pak poněkud sklouzává do polemik o politické korektnosti, o definicích zmiňované genocidy, o deklaracích, formulacích, slovních půtkách. Což může leckomu připomínat jalové debaty o tom, zda homosexualita je či není nemoc. Jako by tento faktor snižoval hodnotu boje proti homofobii či samu důstojnost homosexuálů.

Faktem tedy zůstává, že otázky odškodnění a další konkrétní nápravné kroky toho, co se stalo (ať už se světové společenství shodne na jednotné definici či nikoliv) zůstávají dodnes problematickou a systémově nedořešenou otázkou.

1Plant, Richard. The Pink Triangle: The Nazi War Against Homosexuals. New York, Henry Holt and Company, 1986, strana 99.
2Více v William J. Spurlin, Lost Intimacies: Rethinking Homosexuality under National Socialism (New York: Peter Lang Publishing, 2009)
3Více v Heinz Heger, The Men With the Pink Triangle (Hamburg: Melin-Verlag, 1980)

Tombi21.blog.cz

h1

Natalie Portman , Židovský Anděl

Únor 5, 2011

Existuje jen málo osobností více fascinujících než Natalie Portman. Pokud někdo opravdu věří nesmyslům o podřadnosti Židů, tento nadčlověk vyvrací tyto předsuky. Dokončila bakalář z psychologie zatímco točila Star Wars. Neskutečné. Jednou rukou píše o problémech na Blízkém Východě, druhou vědeckou práci o enzymech. Učila se arabsky, hebrejsky, japonsky, německy a francouzsky. Během studia napsala práci ohledně úlohy prontální části cerebra.  Stíhala být laborantkou a filmovou hvězdou naráz.

Tento anděl se narodil v Jeruzalémě v Israeli. Miloš Forman tuto herečku vyžadoval pro hlavní roli svých Goyových přízraků. Natalie Portman zde zosobnila dívku zničenou pokryteckou a krutou katolickou církví tak dokonale, že filmoví kritici málem umřeli euforií. Natalie Portman je plamenem naděje pro všechny utlačované a zoufalé. Hvězda mnoha liberálních filmů, podpůrce demokratů a politická aktivistka.

Možná nejvíce inspirativní je film V jako Vendeta popisující společnost ovládanou fašisty a klerofašisty, kteří loví volnomyšlenkáře, homosexuály a další typické představile obětí autoritativních režimů minulosti i přítomnosti ve jménu vlastenectví a náboženské víry. Je krásná jako holohlavá, natočila dechberoucí lesbickou scénu a tančí jako vrcholná baletka. Je geniální, mladá, úspěšná a na vzestupu. Je inspirací pro celou naši generaci. Je produktem pracovitosti, vytrvalosti a vzdělávání.

Vodpod videos no longer available.

h1

Mýtus zvaný konzervatismus

Červenec 31, 2010

Mýtus zvaný konzervatismus

S pojmem konzervatismus se poprvé setkáváme v 19.století, ale již od neolitické revoluce můžeme sledovat v každém okamžiku historie každého národa střet minimálně dvou ideologických proudů. Stoupenci jednoho proudu vždy usilují o změnu, stoupenci druhého proudu se jí snaží zabránit.

Konzervatismus spočívá ve snaze zachovat status quo, zabránit změně. V určitém smyslu tedy byli konzervativci čeští pohané Drahomíra a její syn Boleslav hájící české tradice před náboženskými novinkami cizáků. Naopak svatý Václav a jeho babička Ludmila byli pokrokoví revolucionáři, kteří se snažili české tradice zničit ve prospěch své nové náboženské ideologie.

Ochránci lidských práv ve Francii jsou také konzervativci, zatímco muslimští přistěhovalci jsou reformátoři. Bojovníci za lidská práva hájí francouzské tradice staré dvě stě let a chtějí udržet status quo, náboženští fundamentalisté chtějí změnu ( viz. islamizace Evropy ).

Vidíme tedy, že samotná podstata konzervativce vůbec nesouvisí s morálními hodnotami, ale POUZE s pozicí jedince ve chvíli nastávající změny. Konzervativec bude vždy ve změně vidět úpadek, revolucionář pokrok. Proto je naprostý nesmysl sousloví ,,konzervativní revoluce“, které tak rádi užívají pseudokonzervativci na wordpressu.

Edmund Burke věřil, že přílišná touha po změně vedla ke krveprolití při francouzské revoluci. Naopak. Právě násilné bránění se nevyhnutelné změně vedlo ke krveprolití. Šlechta i církev již staletí viděly, že je třetí stav neuživí. Katoličtí kněží dávno pochopili, že jejich postoje už nikdy nebudou pro Evropu dogmata. Králové už po generace věděli, že dogma, ,král z Boží vůle“ už dávno není dogma a že musí potřebám lidu ustupovat.

Bylo nevyhnutelné, že katolicismus a absolutní monarchie musí padnout, stejně jako je dnes nevyhnutelné, že rovnocenné ženy a homosexuálové budou časem zrovnoprávněni. Změny vyplývající z kombinace přírodovědného pokroku a lidské přirozenosti jsou nevyhnutelné.

Francouzští katolíci a monarchové byli vlastně předpotopní formou konzervativců. Nevyhnutelná změna probíhala po celé Evropě, ale ve Francii nejrychleji a proto právě ve Francii museli používat čím dál krvavější a zoufalejší prostředky k zpomalení nechtěné změny.

Tito despotové, nazývejme je protokonzervativci, zneužívali své moci k čím dám brutálnějšímu potlačování čím dál silnější opozice ( protoliberálů ) a z Francie tak vytvořili časovanou bombu, jejíž výbuch v podobě Velké francouzské revoluce byl pak nevyhnutelný.

Kdyby byli francouzští protokonzervativci ochotní rozumně ustupovat jako ti angličtí, pak by nikdy nedošlo k masakrům následujícím po revoluci. Kvůli jejich tvrdohlavosti a zaslepenosti přišel na dlouhou dobu chaos a násilí a trvalo pochopitelně velmi dlouho, než se podařilo nastolit řád.

Samotná myšlenka při zavedení pojmu konzervatismus tedy byla chybná. Od té doby chápeme konzervatismus jako směr, který po celém světě zastávají lidé vyznávající hodnoty, které oni považují za tradiční.

Naprostá většina lidí, kteří se identifikují jako konzervativci, vůbec konzervativci nejsou. Existují výjimky jako Karel Schwarzenberg nebo Margaret Thatcherová, ale naprostá většina lidí používá pojem konzervativní pro zaštítění svých předsudků.Tito pseudokonzervativci jsou ve skutečnosti šovinisté, neonacionalisté a klerofašisté .

Dnešní pseudokonzervativci rádi používají laciné líbivé výrazy, asi nejúčinnější je slovo tradice. Slabinou konzervatismu je argumentace. Konzervativec nejprve přijme určitou představu a teprve poté se jí snaží obhájit. Daný systém hodnot obvykle vyznávají pouze proto, že jim osobně vyhovuje, nikoli proto, že by se objektivní kritikou dobrali k závěru, že je nejlepší pro společnost jako celek. A právě proto musí čím dál více a více šahat po slově tradice.

Pokud je něco tradiční, znamená to POUZE to, že je to tu dlouho. Není to dobré ani špatné, je to jen staré. Tradičnost NENÍ míra kvality, pouze stáří. S ,,logikou“ pseudokonzervativců bychom museli rakovinu považovat za úžasnou, protože je starší než lidstvo.

Navíc pseudokonzervativci mají téměř bez výjimky tendenci své ideály považovat za nadčasovou samozřejmost, takže slovo tradice používají naprosto nevhodně.

Například homosexualita se vykytuje běžně napříč živočišnou říší –od nejdrobnějších členovců po ty největší mořské savce.  Homosexualita není stará jako lidstvo samo. Je mnohem starší než lidstvo. Naopak homofobní monoteistická náboženství abrahámského původu jsou z hlediska historie lidstva jen módní trend. Trend který vyšel hodně rychle z módy.

Antický Řím a Řecko byly dost možná dvě největší civilizace v historii lidstva, ale určitě dvě civilizace na jejichž učení stojí naše evropská kultura. Tyto dva národy respektovali právo na různé formy sexuálního vyžití až do úpadku obou říší v podobě příchodu dekadentního judaismu a křesťanství. Největší muži starověku byli běžně bisexuální. To platí pro ty největší vojevůdce jako Alexander Veliký a Gaius Julius Caesar i filozofy a bohy jako Zeus.

Ve skutečnosti jsou to tedy bojovníci za lidská práva, kteří hájí tradiční hodnoty, protože jejich hodnoty jsou mnohem staršího původu a dokázaly přečkat dokonce i krvavou dvoutisíciletou tyranii tmářského náboženského fundamentalismu.

Pseudokonzervativci rádi dělají rovnítko mezi pojmy zavedený a osvědčený. Pokud je něco zavedeného a jim to vyhovuje, pak je to osvědčené a tradiční. Pokud něco celá staletí selhává a je to udržováno jen historickou setrvačností ( viz. fenomén přežitky ) a zoufalým náboženským despotismem, pseudokonzervativci budou vinit vše ostatní.

Polovina ,,tradičních“ monogamních manželských svazků se u nás rozpadne. Podle pseudokonzervativců je to pochopitelně způsobeno úpadkem naší společnosti, nikoli nedostatky svazku jako takového. Selhání manželství není chyba pojetí manželství, ale boje za ženská práva. Zneužívání dětí není důkazem nepřirozenosti celibátu, takže bude církev mladým aspirantům na teologii pouštět gay porno, aby zjistila, jestli náhodou nejsou homosexuální.

Je samozřejmě potěšující, že vítězství nás liberálů  (ač se většina liberálů jako liberálové neidentifikují) je nevyhnutelné. Dnes už jsou hodnoty ekonomického, politického a sociálního liberalismu takovou samozřejmostí, že je přirozeně přebírá i ten nejzpožděnější jedinec. Dobrým příkladem je Čína, kde liberálové nikdy nezískali politickou moc v klasickém slova smyslu. I přesto tato KOMUNISTICKÁ země uznává tržní síly, i přesto tato DIKTATURA uznává lidská práva více než tucty ,,svobodnějších“ režimů, i přesto tato DOOPRAVDY KONZERVATIVNÍ velmoc chápe podstatu odloučení státu a náboženských institucí.

My liberálové musíme časem zákonitě vyhrát, protože pouze naše ideologie počítá se všemi aktuálně známými aspekty přírodovědného poznání a lidské přirozenosti. Pouze naše ideologie tedy zatím dokáže budovat relativně stabilní státní celky.

Pravda vítězí, protože je samozřejmostí. Tvrzení, že se český muslim musí modlit ve 2.42 je lež. Tvrzení, že katolík nesmí v neděli zapít sušenku vínem je lež. Na udržení lží je třeba vynakládat prostředky. Pseudokonzervativci už tyto prostředky nemají a nikdy je už mít nebudou. Dříve měli inkvizici, monopol na vzdělání a přímou moc nad vládami. Ale už nemají.

My liberálové nebojujeme proto, abychom zvítězili. Bojujeme, abychom zvítězili co nejdříve, protože každé zpoždění vinou pseudokonzervativců odsuzuje další generaci nevinných žen a dalších lidí k utrpení a bezpráví.

Nepopírám, že jsem přecitlivělý vztahovačný člověk a že mám z českého wordpressu často deprese. Když je někdo sobecký a krutý, tak to nutně neznamená, že nechápu způsob, jakým uvažuje. Často se zde však setkávám s postoji, které mi opravdu připadají tak neskonale v rozporu s osobním zájem autora či autorů, že mi až běhá mráz po zádech.

Na závěr bych tedy citoval mého nejlepšího kamaráda Petra, který oplývá takzvaným selským rozumem a lidovou moudrostí:

,,Ale prosimtě,ostatní nemůžeš řešit, lidi jsou matláci, musíš mezi hledat ty světlý výjimky…“ 

h1

Klerofašista Kaczyński glorifikován až za hrob

Duben 10, 2010

V letadle zemřelo víc jak sto lidí, ale to nás příliš nezajímá, protože lidé ( včetně dětí ) umírají každou vteřinu. Pochopitelně věnujeme pozornost smrti polského prezidenta, protože je to významná osobnost. Je v pořádku, že se naše média věnují jeho smrti tak intenzivně, ale o jejich ubohosti opět svědčí neobjektivní glorifikace oběti nehody.

Lech Kaczynski inspiroval mnoho osob a nepochybně měl spoustu ušlechtilých vlastností, ale nic z toho neomlouvá jeho zrůdnou nenávistnost a štváctví vůči polským homosexuálům. Poslký prezident takto mnohokrát otevřeně plivnul do obličeje obětím polského klerofašismu i německého fašismu včetně těch polských. Sem tam to by stálo alespon za letmé zmínění, i když se má o mrtvých mluvit jen v dobrém. Jinak vyjadřuji soustrast všem pozůstalým včetně rodin polského prezidenta a jeho chotě.

h1

Čermák, Matonoha…přes tenhle plevel cesta nevede…kudy teda?

Listopad 10, 2009

Skandální aféra ohledně armády poukazuje na dlouhodobě trvající problém naší společnosti. Je pochopitelné, že určité profese ( policista, voják ) přitahují typy lidí vyznávajícími nevhodné hodnoty.

 Do jisté míry je to tolerovatelné a nevyhnutelné. Pevně věřím, že hodnoty liberalismu se brzy stanou natolik přirozené, že je budou běžně přijímat i řadoví vojáci, kněží atd.

Počet žen v ,,netradičních“ profesích se zvětšuje, mezi vojáky je zastoupeno běžné množství lidí s rozdílnými sexuálními orientacemi ( ač se tito jedinci svou povahou pravděpodobně zatím příliš nechlubí ).

Zatím je jen mizivé množství vojáků odlišného etnika ( naše dipolarizovaná společnost těžko vyprodukuje Roma s tendencí hlásit se k armádě ).

Nedojde-li k nečekanému zvratu ( jako v předválečném Německu ), pak považuji za nevyhnutelné, že emancipace ,,utlačovaných“ bude nabírat na spádu.

V armádě jsou předsudky silné, ale prvořadý je pragmatismus: je nesmyslné a slabošské nevyužít nejlepšího odstřelovače či pyrotechnika, protože má moc tmavé oči, vagínu nebo se ve volném čase rád mazlí se stejným pohlavím!

Dovedu si představit, že již brzy se budou lidé pyšnit nejen příslušenstvím ke své konkrétní vlasti, ale také k Evropanství ( tento pojem bude pravděpodobně čím dál více spojován se slovy jako ,,tradice“, ,,jednota“ a ,,bratrství“.

Vezmeme-li v potaz velkou vyspělost energetického průmyslu v rámci Evropské unie ( využití obnovitelných zdrojů a tím pádem omezená závislost na tenčících se zásobách esenciálních surovin ), politickou stabilitu v rámci členských států a úpadek amerického hospodářství, je velmi pravděpodobné, že Evropa se stane pravou velmocí.

V té době bude už s trochou štěstí diskriminace žen, etnických menšin a homosexuálů vnímána jako něco výstředního  ( s výjimkou států jako Polsko atd. )

V armádě tedy budou mnohem běžnější členové ,,jiných ras“, ženy i odtajnění homosexuálové. Budou vznikat patriotické propagandy obdobné s dnešními americkými ,,patriotskými filmy“, kde maskulinní černoši bojují bok po boku za vlast s bělochy, z čehož by se průměrný yankee před pár lety doslova pozvracel. Veřejné mínění tedy budou pravděpodobně ovlivňovat filmy, kde bude klasické klišé stylizovaných hrdinů, kteří však budou tvořit skupinu s typickým evropským bělochem, nebělochem vyznávajícím ,,tradiční evropské hodnoty“, stoprocentně maskulinním gayem vynikajícím v zásahové jednotce a stoprocentně femininní ženou coby pilotkou.

Soudě dle tendence slučovat evropské byrokratické aparáty, ambasády a další útvary je pravděpodobné, že bude postupně vznikat jakási ,,evropská armáda“. Spolupráce mezi spojenci je ve válce naprosto klíčová, jednotné velení je nedocenitelné, Evropané se již dnes víceméně spoléhají na sebe ( na naše zdravotnické týmy často za celou misi střílí pouze panikařící Američané ).

Hodnoty demokracie, humanismu a liberalismu budou pravděpodobně velmi v kontrastu s hodnotami zemí bývalého třetího světa, který bude Evropany vnímán jako ,,vnější nepřítel“.

Jakmile se nevyhrocená ochrana lidských práv a svatost svobody ve smyslu: ,,svoboda tvé pěsti končí tam, kde začíná svoboda mého nosu“ stanou evropskými hodnotami, ideologické směry jako konzervatismus a liberalismus nevyhnutelně zaniknou, sloučí se, protože jejich náplň bude fakticky stejná.

Průměrný Evropan bude vlastně konzervativec snažící se zachovat ideální status quo, který bude kompatibilní s idejí lidský práv a bude zároveň zbavený naivity.

Pravostředový liberalismus a pravicový konzervatismus fúzí vytvoří hybrida, kterého budeme moci nazývat ,,proevropanství“. Většina vojáků bude pravděpodobně vyznávat hodnoty této ideologie.

Bude růst význam evropské armády. Evropská společnost bude mít totiž soky. Vnitřním nepřítelem bude ideologie oponující ,,evropanismu“, a tou bude pravděpodobně levicová ideologie prosazující hodnoty v Evropě upadajících monoteistických náboženství abrahamského původu.

Ta bude pravděpodobně sympatizovat s naším vnějším nepřítelem: ,,neevropským světem“, který nebude uznávat naše hodnoty, bude vývojově pozadu a bude stále tíhnout k monoteistickému klerofašismu.

Tak či onak význam armády v budoucnu poroste a naši vyznamenaní ,,hrdinové z Afghánistánu“ by si měli uvědomit, že jejich chování je dětinské, slabošské a patetické.

Retardace Čermáka a Matonohy je ostudou celého našeho národa! Velice mě též zklamal ministr obrany Martin Barták. Tito degenerovaní imbecilové odvolávající se na ,,klukoviny“ také naprosto selhali v hraní si na drsné nácky. SS bylo v porovnání s SA parta slabochů, která se blýskla jen proto, že hoši z SA se ,,rádi mazlili mezi sebou“. Každý prašivý nácek, co má alespoň trochu inteligence, vzdělání a smyslu pro styl, si coby vojenský vzor vybere osoby jako Ernst Rohm či Edmund Heines, kteří vedli jednu z nejúžasnějších militaristických organizací sdílející společné rysy s vojenstvím spartských obránců i japonských šogunů. Když se někdo chová jako idiot, má to alespoň dělat pořádně a ne hmátnout po prvním ,,drsnym“ odznaku co najde, protože je na něm H jako Honza ( vaše trapnost nezná mezí, pane Čermáku ).

Plivejme na pseudokonzervativce ! ! !

h1

Marlene Dietrich – The Man’s in the Navy

Říjen 4, 2009
Vodpod videos no longer available.

Marlen Dietrichová

Marlene Dietrich byla slavná americká herečka německého původu. V předeválečném Německu byla milována navzdory své bisexualitě a židovskému původu. Žila bohémským životem (předválečný Berlín byl překvapivě extrémně tolerantní multikulturní velkoměsto). Její tučné honoráře, osobní kouzlo i životní styl jsou popsány v knize Mefisto od mého oblíbeného autora Klause Manna ( zde je popisována jako Dora Marten). 1marlene_dietrich2

Jako spousta dalších elit židovského původu včas rozpoznala příchod morální zkázy Německa a prchla proto do Hollywoodu. Zde se s hrůzou dozvídala jak jsou její oblíbené berlínské kabarety zavírány (kvůli paragrafu 185 kriminalizujícím homosexualitu) a jaké hrůzné osudy potkávají její přátele a známé, kteří byli tehdejší ultrakonzervativní společností označeni za ,,vnitřní nepřátele“ ( viz. žluté hvězdy a růžové trojúhelníky).

Hitler a jeho strana se zoufale snažili získat tuto ikonu na svoji stranu. Marlen totiž paradoxně vizuálně odpovídala ideálu Árijské krásky a pro Německo byla bohyní. Dietrich však opavrhovala vším co nacisté představovali a i ty jejich nejvelkorysejší nabídky odmítla. O Adolfu Hitlerovi se vždy zmiňovala jako o ,,tom idiotovi“.

Při příjezdu do Hollywoodu neuměla ani slovo anglicky, ale měla nadějné vyhlídky díky předešlému úspěchy Grety Garbo, další plavé krásky švédského původu. Své repliky v prvním filmu odříkala zpaměti, aniž by věděla, co jí pronesená slova znamenají.

V Americe se brzy stala stálicí, legendou stříbrného plátna, titánkou s kouzlem osudové ženy. Aktivně se zúčastnila války proti Němcům, bavila Američany v první linii a za své protinacistické úsilí získala Medaili svobody.

Měla poměr s několika významnými osobami včetně spisovatelky Mercedes de Acosta, možná i s Edith Piaf. Provdala se za Rudolfa Siebera, se kterým měla ,,otevřené manželství“. Porodila syna a dceru, byla považována za nejcharismatičtější babičku na světě. Jedná se o jednu z nejslavějších hvězd Hollywodu vůbec.

Já osobně tuto herečku zbožňuji, považuji ji za jednu z nejkrásnějších a nejcharismatičtějších žen, do které jsem se jako spousta dalších lidí platonicky doslova zamiloval.  Z velmi dojemnou považuji její původní verzi písně ,,Řekni kde ty kytky jsou“.         http://www.youtube.com/watch?v=P3ET1b0ymZs&feature=related