Posts Tagged ‘feminismus’

h1

Mýtus zvaný konzervatismus

Červenec 31, 2010

Mýtus zvaný konzervatismus

S pojmem konzervatismus se poprvé setkáváme v 19.století, ale již od neolitické revoluce můžeme sledovat v každém okamžiku historie každého národa střet minimálně dvou ideologických proudů. Stoupenci jednoho proudu vždy usilují o změnu, stoupenci druhého proudu se jí snaží zabránit.

Konzervatismus spočívá ve snaze zachovat status quo, zabránit změně. V určitém smyslu tedy byli konzervativci čeští pohané Drahomíra a její syn Boleslav hájící české tradice před náboženskými novinkami cizáků. Naopak svatý Václav a jeho babička Ludmila byli pokrokoví revolucionáři, kteří se snažili české tradice zničit ve prospěch své nové náboženské ideologie.

Ochránci lidských práv ve Francii jsou také konzervativci, zatímco muslimští přistěhovalci jsou reformátoři. Bojovníci za lidská práva hájí francouzské tradice staré dvě stě let a chtějí udržet status quo, náboženští fundamentalisté chtějí změnu ( viz. islamizace Evropy ).

Vidíme tedy, že samotná podstata konzervativce vůbec nesouvisí s morálními hodnotami, ale POUZE s pozicí jedince ve chvíli nastávající změny. Konzervativec bude vždy ve změně vidět úpadek, revolucionář pokrok. Proto je naprostý nesmysl sousloví ,,konzervativní revoluce“, které tak rádi užívají pseudokonzervativci na wordpressu.

Edmund Burke věřil, že přílišná touha po změně vedla ke krveprolití při francouzské revoluci. Naopak. Právě násilné bránění se nevyhnutelné změně vedlo ke krveprolití. Šlechta i církev již staletí viděly, že je třetí stav neuživí. Katoličtí kněží dávno pochopili, že jejich postoje už nikdy nebudou pro Evropu dogmata. Králové už po generace věděli, že dogma, ,král z Boží vůle“ už dávno není dogma a že musí potřebám lidu ustupovat.

Bylo nevyhnutelné, že katolicismus a absolutní monarchie musí padnout, stejně jako je dnes nevyhnutelné, že rovnocenné ženy a homosexuálové budou časem zrovnoprávněni. Změny vyplývající z kombinace přírodovědného pokroku a lidské přirozenosti jsou nevyhnutelné.

Francouzští katolíci a monarchové byli vlastně předpotopní formou konzervativců. Nevyhnutelná změna probíhala po celé Evropě, ale ve Francii nejrychleji a proto právě ve Francii museli používat čím dál krvavější a zoufalejší prostředky k zpomalení nechtěné změny.

Tito despotové, nazývejme je protokonzervativci, zneužívali své moci k čím dám brutálnějšímu potlačování čím dál silnější opozice ( protoliberálů ) a z Francie tak vytvořili časovanou bombu, jejíž výbuch v podobě Velké francouzské revoluce byl pak nevyhnutelný.

Kdyby byli francouzští protokonzervativci ochotní rozumně ustupovat jako ti angličtí, pak by nikdy nedošlo k masakrům následujícím po revoluci. Kvůli jejich tvrdohlavosti a zaslepenosti přišel na dlouhou dobu chaos a násilí a trvalo pochopitelně velmi dlouho, než se podařilo nastolit řád.

Samotná myšlenka při zavedení pojmu konzervatismus tedy byla chybná. Od té doby chápeme konzervatismus jako směr, který po celém světě zastávají lidé vyznávající hodnoty, které oni považují za tradiční.

Naprostá většina lidí, kteří se identifikují jako konzervativci, vůbec konzervativci nejsou. Existují výjimky jako Karel Schwarzenberg nebo Margaret Thatcherová, ale naprostá většina lidí používá pojem konzervativní pro zaštítění svých předsudků.Tito pseudokonzervativci jsou ve skutečnosti šovinisté, neonacionalisté a klerofašisté .

Dnešní pseudokonzervativci rádi používají laciné líbivé výrazy, asi nejúčinnější je slovo tradice. Slabinou konzervatismu je argumentace. Konzervativec nejprve přijme určitou představu a teprve poté se jí snaží obhájit. Daný systém hodnot obvykle vyznávají pouze proto, že jim osobně vyhovuje, nikoli proto, že by se objektivní kritikou dobrali k závěru, že je nejlepší pro společnost jako celek. A právě proto musí čím dál více a více šahat po slově tradice.

Pokud je něco tradiční, znamená to POUZE to, že je to tu dlouho. Není to dobré ani špatné, je to jen staré. Tradičnost NENÍ míra kvality, pouze stáří. S ,,logikou“ pseudokonzervativců bychom museli rakovinu považovat za úžasnou, protože je starší než lidstvo.

Navíc pseudokonzervativci mají téměř bez výjimky tendenci své ideály považovat za nadčasovou samozřejmost, takže slovo tradice používají naprosto nevhodně.

Například homosexualita se vykytuje běžně napříč živočišnou říší –od nejdrobnějších členovců po ty největší mořské savce.  Homosexualita není stará jako lidstvo samo. Je mnohem starší než lidstvo. Naopak homofobní monoteistická náboženství abrahámského původu jsou z hlediska historie lidstva jen módní trend. Trend který vyšel hodně rychle z módy.

Antický Řím a Řecko byly dost možná dvě největší civilizace v historii lidstva, ale určitě dvě civilizace na jejichž učení stojí naše evropská kultura. Tyto dva národy respektovali právo na různé formy sexuálního vyžití až do úpadku obou říší v podobě příchodu dekadentního judaismu a křesťanství. Největší muži starověku byli běžně bisexuální. To platí pro ty největší vojevůdce jako Alexander Veliký a Gaius Julius Caesar i filozofy a bohy jako Zeus.

Ve skutečnosti jsou to tedy bojovníci za lidská práva, kteří hájí tradiční hodnoty, protože jejich hodnoty jsou mnohem staršího původu a dokázaly přečkat dokonce i krvavou dvoutisíciletou tyranii tmářského náboženského fundamentalismu.

Pseudokonzervativci rádi dělají rovnítko mezi pojmy zavedený a osvědčený. Pokud je něco zavedeného a jim to vyhovuje, pak je to osvědčené a tradiční. Pokud něco celá staletí selhává a je to udržováno jen historickou setrvačností ( viz. fenomén přežitky ) a zoufalým náboženským despotismem, pseudokonzervativci budou vinit vše ostatní.

Polovina ,,tradičních“ monogamních manželských svazků se u nás rozpadne. Podle pseudokonzervativců je to pochopitelně způsobeno úpadkem naší společnosti, nikoli nedostatky svazku jako takového. Selhání manželství není chyba pojetí manželství, ale boje za ženská práva. Zneužívání dětí není důkazem nepřirozenosti celibátu, takže bude církev mladým aspirantům na teologii pouštět gay porno, aby zjistila, jestli náhodou nejsou homosexuální.

Je samozřejmě potěšující, že vítězství nás liberálů  (ač se většina liberálů jako liberálové neidentifikují) je nevyhnutelné. Dnes už jsou hodnoty ekonomického, politického a sociálního liberalismu takovou samozřejmostí, že je přirozeně přebírá i ten nejzpožděnější jedinec. Dobrým příkladem je Čína, kde liberálové nikdy nezískali politickou moc v klasickém slova smyslu. I přesto tato KOMUNISTICKÁ země uznává tržní síly, i přesto tato DIKTATURA uznává lidská práva více než tucty ,,svobodnějších“ režimů, i přesto tato DOOPRAVDY KONZERVATIVNÍ velmoc chápe podstatu odloučení státu a náboženských institucí.

My liberálové musíme časem zákonitě vyhrát, protože pouze naše ideologie počítá se všemi aktuálně známými aspekty přírodovědného poznání a lidské přirozenosti. Pouze naše ideologie tedy zatím dokáže budovat relativně stabilní státní celky.

Pravda vítězí, protože je samozřejmostí. Tvrzení, že se český muslim musí modlit ve 2.42 je lež. Tvrzení, že katolík nesmí v neděli zapít sušenku vínem je lež. Na udržení lží je třeba vynakládat prostředky. Pseudokonzervativci už tyto prostředky nemají a nikdy je už mít nebudou. Dříve měli inkvizici, monopol na vzdělání a přímou moc nad vládami. Ale už nemají.

My liberálové nebojujeme proto, abychom zvítězili. Bojujeme, abychom zvítězili co nejdříve, protože každé zpoždění vinou pseudokonzervativců odsuzuje další generaci nevinných žen a dalších lidí k utrpení a bezpráví.

Nepopírám, že jsem přecitlivělý vztahovačný člověk a že mám z českého wordpressu často deprese. Když je někdo sobecký a krutý, tak to nutně neznamená, že nechápu způsob, jakým uvažuje. Často se zde však setkávám s postoji, které mi opravdu připadají tak neskonale v rozporu s osobním zájem autora či autorů, že mi až běhá mráz po zádech.

Na závěr bych tedy citoval mého nejlepšího kamaráda Petra, který oplývá takzvaným selským rozumem a lidovou moudrostí:

,,Ale prosimtě,ostatní nemůžeš řešit, lidi jsou matláci, musíš mezi hledat ty světlý výjimky…“ 

h1

Madonna : Vogue

Květen 22, 2010
[http://www.youtube.com/watch?v=GuJQSAiODqI&ob=av2n]
Bible módního průmysluVogue je módní časopis, který začal vycházet ve Spojených státech již v devatenáctém století. Skrze globalizační proces zásadně ovlivnil vývoj lidstva v dvácátém století. Ani ten největší nepřítel módního průmyslu nemůže popřít, že to byli a jsou editoři časopisu Vogue, kteří svými kroky nepřímo ničili a budovali jednotlivé sféry světového trhu. Změna v postojích zaměstnanců, sponzorů a stoupenců časopisu k děstké práci, otroctví, ekologii nebo cenzuře dokáže během týdne po ekonomické stránce zruinovat průměrný stát.
Není proto divu, že i autoritativní režimy jsou nuceny pod tlakem tržních sil editorům Vogue čím dál více ustupovat. Například Čína, která byla schopna dotlačit ke kompromisům i nesmlouvavého internetového velikána Google, umožnila časopisu vycházet ve víceméně necenzurované podobě. To vedlo během pár let explozivnímu rozmachu plastické chirurgie, textilního průmyslu a fitness center v rámci čínských metropolí.
Časopis Vogue lze v mnoha ohledech přirovnat k Bibli či Koránu. Nesmíš jíst vepřové, je to napsané v Koránu. Nesmíš nosit kašmír, je to napsané ve Vogue. Náboženství je dogma, móda je dogma. Tohle dogma z Nového zákona nahradí tamto dogma ze Starého zákona. Tenhle módní trend z letního čísla nahradí tamten módní trend ze zimního čísla.  A zápal stoupenců Vogue lze přirovnat k zápalu náboženských fundamentalistů, stejně jako jejich vliv na naši společnost.
obraz exotické modelky, navždy vrytý do povědomí lidstvaČasopis Vogue zásadně napomohl boji za lidská práva. Vize vísílaná do světa časopisem formuje vřejné mínění ve vyspělých i rozvojivých zemích již přes sto let. Vše začalo emancipací žen. Radikální feministky bývaly zapřísáhlé odpůrkyně pornografie, kosmetiky i módního průmyslu, protože věřily, že ženy ponižuje a vnucuje je jim submisivní role. Byl to právě Vogue a s ním spřízněná média, která začala ženskou krásu a smyslnost prezentovat jako SÍLU, nikoli slabost. Dnešní emancipační prostředky jako seriál ,,Sexve městě“ byly noční můrou předpotopních feministek, což ukazuje, jak radikálně změnil Vogue přednesením své vlastní vize naše vnímání žen.
Podobné trendy přišly po éře květinových dětí i v oblasti boje proti rasismu a homofobii. Vogue přišel s obrazem sofistikovaných Afroameričanů a konformních Asiatů a likvidoval tak stereotypní představu ,,chudých negrů“ a ,,výstředních rákosníků“. Bylo to právě proslavení exotických modelů a modelek, které umožnilo změnit veřejné mínění a učinit tak sen o nebílém prezidentovi Spojených států realizovatelný.
Boj za přirozená práva homosexuálů se pak odvíjel od sexuální orientace špičkových návrhářů a davem nejmilovanějších modelů. Zásadní význam pak měl šokující průzkům konzervativců, který odhalil, jak zásádní nákupní silou jsou američtí gayové. Proces byl dále urychlen jednou z nesčetných sériových vražd amerických homosexuálů, jejíž obětí se stal návrhář Gianni Verasace.
Vogue za celou dobu své existenci nepoznal pravého konkurenta. Obecně lze říci že mu konkurují všechny levnější plátky cílené na ženské čtenáře, ale v oblasti prezentace aktuálních trendů a hodnocení životních stylů má monopol. Vogue určuje, který nápad je dostatečně neotřelý a umírněný naráz. Nápad, který nesplňuje tato dvě zdánlivě protichůdná kritéria, je nemilosrdně pohřben.
Tento jev je skvěle popsán v bestselleru ,,Ďábel nosí Pradu“, který je plný vtipných kousavých narážek stejně jako hlubokomyslných mouder. Postava Miranda Priestly byla vytvořena dle předlohy a tou předlohou je editorka Anna Wintour. Anna Wintour ztělesňúje dřinu a sílu skrývající se za nevinně vyhlížejícím časopisem Vogue, v knize nazývaným ,,Runway“.
Kniha byla výtečně zfilmována, jedná se o jednu z nehlepších komedií naší doby. Zneužívání podřizených je nadčasové téma stejně jako honba za úspěchem a morální cena za ,,ostré lokty“. Nepopírám, že film je atraktivní spíše pro dívky. Já sám jej mám rád pouze proto, že MILUJI Meryl Streep. Přísahám, že kdyby někdo natočil film o tom, jak Meryl Streepová dvě hodiny plive na zem, tak budu hltat každou vteřinu. Žádný katolík nemiluje papeže tak moc jako já Meryl Streep!
Každopádně ve filmu je spousta dobrých argumentů příznivců i odpůrců samotné podstaty módního průmyslu. Je nepochybné, že marnivost nás nutí toužit po věcech, které jsou čistě z pragmatického hlediska zbytečné.  Autorka knihy se snaží ukázat, jak drastické množství energie a času je vyplýtváno na přízemnost. Tyto negativní postoje jsou prezentovány skrze skeptickou intelektuálku Andreu, která je hlavní postavou a obrazem samotné Lauren Weisberger.
Dílo však také poukazuje na fakt, že estetické cítění je přirozená nepotlačitelná potřeba, kterou je nutné naplnit. Za vše poslouží dvě výstižné citace z filmu:
,,Ach, já zapomněla. Ty si myslíš, že se tě móda netýká. Ty si vezmeš tenhle modrý svetr, abys dala světu najevo, že se bereš příliš vážně na to, aby ses starala o to, co máš na sobě. Ale už nevíš, že tenhle svetr není ,,jen modrý“, blankytný nebo tyrkysový. Je azurový. A taky nevíš, že v roce 2002 Oscar de la Renta udělal celou azurovou kolekci. Pak přišel Laurent s azurovými vojenskými bundami a pak se azurová objevila v osmi dalších kolekcích. A tak ta barva prosákla až do masové výroby, takže si někdo jako ty mohl vylovit azurový svetr v nějaké laciné, ubohé výprodeji. Každopádně tato modrá barva reprezentuje miliony dolarů a nesčetně pracovních míst a je celkem komické, jak se domníváš, že jsi učinila volbu, která tě vyčleňuje z módního průmyslu, protože ve skutečnosti nosíš svetr, který ti vybrali lidé v této místnosti.“