h1

Kritika muzikálu

Květen 24, 2009

Dracula ( muzikál )

( kritika )

Dracula je můj oblíbený muzikál, byl jsem proto zvědav na jeho nové zpracování. Musím přiznat, že mne šestnáctého června při vstupu do divadla Hybernia provázely pochyby.

Místní jeviště totiž ani zdaleka nedosahuje rozměrů svého předchůdce v Kongresovém centru. Dracula a jemu podobné muzikály (například legendární Fantom opery) totiž nejsou vhodné k provizornímu provedení.

Velmi skeptický jsem byl i ohledně obsazení jednotlivých rolí. Zdálo se mi nemožné, aby se noví účinkující vyrovnali takovým kolosům jako Lucie Bílá, Jiří Korn či Daniel Hůlka.

Na úvod bych rád vyjádřil poděkování zodpovědným osobám za vhodně velká a umístěná sedadla v hledišti. Je to velká škoda, když si člověk v jiných divadlech nemůže vychutnat požitek z pěkného představení kvůli něčemu tak přízemnímu jako nepohodlné sezení.

První scéna v balkánském kostele je úžasná. Kostýmní výtvarník (Roman Šolc) se poučil ze svých chyb, takže rolníci nyní vypadají opravdu sklíčeně, špinavě a žalostně, tedy věrohodně.

V předchozích inscenacích působil kněz dojmem katolíka, což vzdělanější diváky nesmírně rušilo ve vnímání obrazu středověké pravoslavné Transylvánie. Celý výjev nyní působí velmi mystickým dojmem.

V oblasti kostýmů i osvětlení je využíváno oblíbeného kontrastu modré a červené (viz. též sbírka Modrý a rudý od Fráni Šrámka, román Marion Zimmer Bradleyové Mlhy Avalonu či hollywoodská sága Hvězdné války) majícího velký symbolický význam.

Mé domněnky ohledně nového hereckého obsazení se nepotvrdily. Všichni účinkující (Marian Vojtko, Šárka Vaňková, Jiří Langmajer, Leona Machálková a další) se ukázali být velmi schopnými herci, zpěváky i tanečníky.

Leona Machálkova je dle mého názoru pro roli Lorraine jako stvořená (v předchozí verzi hrála Ariadnu/Sandru). Lucie Bílá je famózní zpěvačka, ale její herecké schopnosti nestačily k potlačení přirozené síly její osobnosti, takže Lorraine působila dojmem svobodomyslné dívky, což je podle mě v rozporu s její pozicí v příběhu.

Naproti tomu nynější představitelka propůjčila postavě křehkost a něžnost, takže současná Lorraine připomíná vílu vhozenou mezi balkánské démony. Trochu nevhodná je pak přítomnost Šárky Vaňkové, protože kouzlo plavovlásek spočívá v jejich vzácnosti.

Tato zpěvačka navíc výborně ztvárnila Sandru, ale se svou nepřirozenou opáleností selhala ve zpodobnění její choré dvojnice ze středověku- Ariadny. Mohl bych vinit režiséra, maskéry či samotnou herečku, ale stylizace postav dle aktuálních měřítek krásy je bohužel běžnou skutečností.

Nesmírně na mě zapůsobily Drákulovy nevěsty, tři nemrtvé nymfy, které do muzikálu střídavě vnášely komické a okultní prvky. Ještě velkolepější byli krvaví andělé, kteří mě svými baletními výkony ohromovali v každé scéně obsahující násilí.

Richard Hes se opravdu překonal. Za nejzdařilejší považuji tančení konkubín, zmrtvýchvstání záhrobníků a lamentování Sandry nad ženským údělem. Trochu křečovitě naopak působil zápas Drákuly s londýnským gangem, ale mohlo se jednat o momentální selhání účinkujících.

Celé pojetí románu Abrahama Stockera je perfektní. Pozorný, nezaujatý divák si uvědomí, že žádná z postav není jednoznačně kladná ani záporná. Zdánlivě kladné postavy podléhají vlastní slabosti.

Například Ariadna, Lorraine i Sandra jsou do určité míry naivní, dětinské, povrchní a přízemní. Pravoslavný kněz podle mě z morálního hlediska naprosto selže ve chvíli, kdy z vlastní pomstychtivosti prokleje Drákulu, čímž vědomě odsoudí nesčetné generace nevinných k utrpení. Abbé Steven se zase dopustí pokusu o vraždu a sebevraždy.

Samotný Drákula se mi jeví jako don Quiote, který místo boje s obry touží po potrestání Boha, a proto začne bojovat s mlýny v podobě tmářské církve. I zde se setkáváme s oním osudovým a nadčasovým motivem nesmrtelnosti, dobře známým z děl jako Epos o Gilgamešovi, Kniha mrtvých, Drachenfels, Starý zákon, Akasha, královna prokletých, Smrt jí sluší a nesčetně dalších.

Celý příběh je opravdu úžasný, jisté výhrady mám pouze k zápletce týkající se londýnského gangu a Drákulovy hazardní herny. Nesmírně na mě zapůsobily biblické motivy, což je překvapující, protože mám již od raného věku velmi negativní postoj k monoteistickým náboženstvím.

Hudbu Karla Svobody nemá cenu hodnotit. Byl to génius, výkvět našeho národa, jehož smrt byla jednou z největších tragédií posledních let. Společně se Zdeňkem Borovcem a Richardem Hesem stvořili umělecké dílo, které dokazuje, že navzdory našim nedávným selháním je náš národ stále schopen stvořit i něco krásného.

Na závěr považuji nutné podotknout, že toto představení se bezesporu vyrovná mnohokrát nákladnější broadwayské inscenaci Fantoma opery. Spoluobčany kázající o takzvaných tradičních hodnotách vyzývám, aby navštívili srdce Prahy, shlédli odkaz velikánů naší doby a uvědomili si, že praví Češi nejsou lidé bílí, nežidovští, konzervativní, heterosexuální či pravicově smýšlející, ale osoby tvořivé a pracovité jako byli Karel Svoboda či Zděnek Borovec.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: