h1

Odepřená víla

Červenec 27, 2008

Odepřená víla

 

 2005, Škrabák, 15 let

 
 

 

Odepřená víla

 

 2005, Škrabák, 15 let

 

Někteří věřili ve skřítky,

někteří zase v andílky.

Někteří se před čertem schovávali

a jiní na Ježíška věřívali.

Já věřil jsem na bytosti něžnější,

co malé děti konejší.

Bylo jich ale více druhů

jako na duze barevných pruhů.

Sirény zpívající v hlubinách moří,

fúrie, jejichž vlasy věčně hoří,

dryády spící v korunách stromů,

valkýry tančící na zvuk hromů.

Věřil jsem, že každé dítě bez výjimky,

má ve skutečnosti dvě maminky.

Jedna smrtelná, co chová ho každý den,

druhá, co navštěvuje jeho sen.

Ta druhá je vílou s kouzelnými schopnostmi,

co uchrání ho před všemi špatnostmi.

 

Pak jsem byl ale starší,

věci byly složitější.

Dozvěděl jsem se, že jsou sirotci,

kteří propláčí celé noci.

V dálných zemích za mořem,

jsou děti, které umírají hladem.

Kde jsou víly všech těch dětí,

co bez přestání trpí?

Víra ve víly bledla

a pravda ji nakonec smetla.

Každý sen pod váhou pravdy zkamení,

každý nakonec slzu uroní.

A nesmrtelné bytosti usínají,

když slzy oheň víry uhasínají.

Přestal jsem věřit v ty kouzelné bytosti,

v ty šlechetné mocnosti.

Dryády usnuly nastálo.

Oheň fúrií hořel pramálo.

Sirény umlkly steskem.

Valkýry odletěly s bleskem.

Však jedna stále žila,

nadále se v mé víře slunila.

Oheň víry v mém srdci stále byl

a každý můj sen zaplnil.

O dívkách se prý povídá,

že každá ve snech vídá

prince na krásném bílém oři,

v jehož očích plamen hoří.

O přáních dívek nic nevím,

ale nyní vám povím,

co je můj tajný sen,

který trápí mne každý den,

který mé srdce škrtí,

který mou vůli drtí.

 

Dříve byla to víla,

dnes je to síla.

Síla, co žene mne vpřed,

naděje sladká jako med.

Ona je mou vysněnou,

ona je tou žádanou.

Když slyším něžný smích,vzpomenu si na ni,

když vidím rusovlásku, otočím se za ní.

Ona je bohyní mezi lůzou,

to ona je mojí múzou.

Ona vládne hněvem a nevinností,

v ní se snoubí nemravnost s cudností.

Srdce z ledu a uvnitř plamen,

ona je nejkrutější z panen.

Kůže bílá jako sníh z oblaků,

vlasy jak stuhy z červánků,

oči jako hlubina lesní tůně,

od ní se line tajemná vůně.

Chůze kočky a pohled zmije

mé srdce smutkem vyje,

Neboť není této dívky na světě,

ani na žádné jiné planetě.

Jsou dívky milé,

jsou holky smělé,

jsou ženy šílené,

jsou paní smutné,

ale není mé vysněné,

není té chtěné.

Je spousta černovlasých tanečnic,

je dost světlovlasých bojovnic.

Jsou však vzácné rusovlásky,

které v lese sbírají oblázky,

nejsou již ty něžné a šílené,

ty chytré a divoce pohledné.

Básnící chválí oči jak safíry,

já však nesdílím jejich manýry.

Jí sluší oči  plamenné,

divoké a smaragdově zelené.

Kde najdu mou vysněnou?

Kde hledat mám tu prokletou?

 

Nevím, ale hledám dál!

 

 

 

 

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: